Den vyšyvanky... a vděčnost ex-post taktéž

Ukrajina oslavila 19. května světový den "vyšyvanky". Mnohým tento termín možná nic neřekne, ale tuto košili zná od pohledu každý. 

22. května se sešli na pražském Křížovnickém náměstí v rámci světového dne vyšyvanky příznivci ukrajinského státu a jeho současného boje za svobodu, práva na samostatnost, nezávislost a možnost vlastního sebeurčení. Ano - je to tři dny po klasickém svátku této folklorní ukrajinské košile, ale předpokládám, že stalo se tak z praktických důvodů, protože byla neděle a víkend, krásné slunné jarní počasí, které se brzy překlopí v léto. V mých myšlenkách rezonovala pochybnost, že "sem moc lidí fakt nedorazí". A zas a znovu jsem se mýlil. Miniaturní náměstí na úpatí Karlova mostu bylo poseto stovkami vyšívaných košil. Celé rodiny, děti, starší lidé, mladí studenti z Ukrajiny, lidé v produktivním věku, kteří k nám přišli buď už dávno, nebo v důsledku masakru ukrajinského národa, kterého jsme nyní aktuálně svědky.

Bylo milým překvapením, že celá tato manifestace pod barvami žluté a modré, se nesla v duchu naděje, klidu a solidarity. Ani jednou nezazněla toliko populární hláška "Putin chuylo". Ani jednou. Vedle zpěvu písně "Oj u luzi chervona kalyna" a standardního Sláva Ukrajině, celý průvod provázely hesla "Děkujeme Česko, děkujeme českému národu, sláva Čechii". Pořád dokola. Vedle slunečnicových pole lánů s blankytným nebem, se snoubila naše vlajka s vetknutým modrým slovenským klínem. Potom, co na Václavském náměstí vystoupil jako vždy skvělý řečník a ukrajinský velvyslanec v ČR jeho excelence Jevhen Petrovyč Perebyjnis, zaznělo několik folklorních neinvazivních ač protiválečných písní v ukrajinštině, jal jsem jsem se odejít protože mě večer čekala v Národním divadle Erbenova Kytice. A tak jsem to nakonec vzal zkratkou přes palác Lucerna, abych se vyhnul davům, do Billy ve Vodičkově ulici.

Měl jsem velice příjemný pocit, celá tato akce, byla naplněna neskutečnou mírou solidarity, vděčnosti a vzájemnosti. Korunovace celého dne přišla ve výše zmiňovaném obchodním řetězci. Ve světle toho, že jsem věděl, že nestíhám, musím si vzít oblek, vyžehlit košili, protože Národní divadlo není farmářský trh, jsem cílil pouze na pečivo, sýr, šunku a džus. Tím, jak jsem spěchal, zapomněl jsem na krku dvě vlajky - České republiky a Ukrajiny, které jsem měl uvázané v uzlíku a každou jednu na jednom rameni. Dáma za pultem s uzeninami zvedla oči a zeptala se: "Dnes je nějaký svátek ?", "Ne není, dnes je pochod vyšyvanky", "Aj, takže jste tam byl na Václavském náměstí ? Já jsem z Ukrajiny, moje dcera o tom mluvila a je tam také, ale já na to přes všechnu tu práci zapomněla. Ale vy jste Čech, že ?", "Ano ano jsem ze Šumavy". "Chtěla bych Vám na tisíckrát poděkovat, Vám osobně i Vaší zemi, za podporu a solidaritu a za to, že jste nás neopustili, moc si toho vážíme, ještě jednou Vám strašně moc děkuju, mějte nádherný den".

Odcházel jsem (přiznávám se) v hlubokém sentimentu. Člověk nemusí chtít nic recipročně nazpět, aby mohl pomoci. Jednou jsme se do té pomoci pustili, na základě pocitu solidarity a humanity. Tak ji dotáhneme do konce. Na Jaspersových myšlenkách. Na tom, že když někde dle Hemingwaye někomu zvoní hrana, nemá nám to být jedno, protože za chvíli zazvoní nám. Koupil jsem si dvacet deka šunkového salámu a paní mi pak ještě k pokladně zamávala.

Nic není takové, jak je nám často prezentováno, protože oni nechtěli mít dům rozbitý ruskými raketami z Kaťuší, oni sem v mnoha případech třeba ani nechtěli, ale Česká republika otevřela náruč lidem, kteří to v daný moment potřebovali. 

A já jsem rád, když vidím to, že nějakým způsobem má smysl to, co děláme a že pomáháme a že jsme světu a lidem, kteří to potřebují, prospěšní a dokážeme stále ještě nastavit lidskou tvář.