Zkusme být jednou lepší

V rámci současného vztahu ke všemu ruskému, jsme se dostali na velice tenký led a nazuli ty nejtěžší brusle jaké mohou být - v podobě války na Ukrajině. Tento tenký led se jmenuje kolektivní vina.

Když prezident Dr. Edvard Beneš na základě svých poválečných dekretů vyhnal všechny sudetské Němce z Československé republiky, udělal radikální řez do těla státního uspořádání, aby zamezil dalším potenciálním separatistickým tendencím ze strany bývalé již už neexistující Třetí říše. Většina z nás viděla Habermannův mlýn a víme, že všichni "nejsou takoví a stejní". Na jednu stranu chápu, že si to poválečná atmosféra a tehdejší doba žádala. Na stranu druhou byl vytvořen precedens, který se stal velmi líbivým nástrojem, který je mnohdy až přehnaně využíván, ba dokonce záměrně zneužíván. Populisty, extremisty a dokonce i demokraty.

V dozvucích posledních několika měsíců stojíme před dilematem (a v určité podobě i společenské žádostí), začít instantně nenávidět vše ruské. Mám nyní přestat chodit do divadla na Čajkovského, na Prokofjeva či Čechova ? Mám přestat číst svého oblíbeného Jesenina (o jehož likvidaci se beztak postaral sám sovětský režim), Puškina či Majakovského ? Anebo úplná marginálie - mám přestat chodit do malého ruského obchodu pro sušenou rybu, tarchun, ruské suchary, kalmáry a slavnostně kaviár, protože ho vlastní "Rusové, kteří utekli před Ruskem" ? Existují lidé, kteří si místo narození a původu nevybrali, vlastně jako všichni ostatní. Ruská diaspora, která utíkala nejdříve z imperiálního carského gosudarstva a následně ze Sovětského svazu, dobře věděla proč. Po první světové válce a bolševickém převratu v roce 1917, byli tito lidé násilím doslova "ukradeni" Čekou (GPU, OGPU, NKVD, KGB, dnes se nazývá Federální služba bezpečnosti RF, ale název v tomto případě není gros myšlenky) z Masarykovského Československa. Odvlečeni do neznámých končin Sibiře, Solovek a nebo rovnou po cestě zlikvidováni. Stačí si vzpomenout na generála Sergeje Vojcechovského, československého generála a legionáře s ruskými kořeny, od kterého mimo jiné pochází jeden z mých oblíbených citátů: "O hranicích státu se nevyjednává, hranice se brání.", což je pro aktuální situaci velice příznačné. 

Mám mnoho přátel, kteří z Ruska pocházejí. A stydí se. Stydí se promluvit na ulici rusky. Stydí se vytáhnout pas ruské federace s ruským emblémem a nejraději by ho spálili. Ale zmíněno výše - člověk si původ a kulturu narození nevybere. Někteří se však chystají i svého občanství vzdát. Odstraňují z vlajky Ruské federace spodní krvavý pruh na protest proti vlastnímu státu. 

Největší problém je otázka dětí. Jak je všem jasné, z hlediska vývojové psychologie člověka je nejdůležitějším faktorem onoho vývoje jeho formování v dětských a dospívajících letech. Pokud sáhneme k šikaně těch nejmenších, kteří nemluví naším jazykem, zákonitě se to projeví. Na pilířích nenávisti vytvoříme a budeme se podílet na vzniku další generace "zlaté hordy", kterou jsme mohli vidět v Buči a která bude nenávidět na oplátku nás. A tak stále dokola. Cyklicky. 

Zítra to bude 26 let od premiéry oscarového filmu Jana Svěráka "Kolja". Kradou na nádraží kufry a cizí území, ale potom ti nejmenší, kteří plačíce volají "babushku" skrze otvor vanového odpadu, vás na přechodu jednoho dne chytí za ruku.

A proto říkám... Zkusme se jednou (pro tu menšinu, pro ty s modrobílými vlajkami, pro ty s mozkem) kousnout a stát těmi lepšími.. A možná i rozumnějšími.